První brýle začali naši předci nosit již koncem 13. století, na nos je ale umisťovali různě

Nejprve jsou v historii známy brýle pro dalekozraké, které mají svůj předstupeň ve čtecích kamenech / Pixabay
Už v antice lidé zjistí, že zvětšování pomocí skla pomáhá lidskému oku číst. Římský císař Nero sleduje gladiátorské zápasy přes smaragd, Seneka si zase pořídí skleněnou kouli naplněnou vodou, kterou úspěšně používá při čtení knih.

Ptolemaios dokonce sepíše principy zvětšování. I archeologické vykopávky potvrzují, že čočky již existovaly a nebyly pro antické učence žádnou neznámou. 

V ruinách Ninive badatelé objevili čočky vyrobené z leštěného křemene o průměru skoro 4 cm. Sklo se používá pro vypalování děr v pergamenu nebo prý i ran. V období kolem roku 1000 lidé objeví čtecí kámen. Skleněný kulový vrchlík se přikládá ke čtenému textu a dokáže ho velmi dobře zvětšovat.

Pro spoustu mnichů trpících dalekozrakostí je to velmi využívaná pracovní pomůcka. Benátčané se proto pouštějí do výroby této pomůcky - je o ni zájem. Ujme se a rozšiřuje i v dalších staletích. Například tento kámen popisuje velmi pečlivě v roce 1268 anglický filozof Roger Bacon. Jde stále ještě o prehistorii optiky, brzy ale přichází čas na první brýle.

Konkávní čočky využívá papež

O čočkách upevněných v obroučkách se poprvé dočteme v italském rukopisu pocházejícím z roku 1289. V souvislosti s nimi se objevují hned dvě jména vynálezců. První Salvino D´Armate z Pisy, novější prameny ale upozorňují také na dominikánského mnicha Alessandra Spina z Florencie.

Nejprve jsou známy brýle pro dalekozraké, které mají svůj předstupeň ve zmiňovaných čtecích kamenech. Až v 16. století se setkáváme s konkávními čočkami, které pomáhají krátkozrakým lidem s pohledem do dálky. Jedním z jejich prvních nositelů se stal silně krátkozraký papež Leo X. 

Upevnění je oříšek 

Šikovná optická pomůcka se ale od začátku potýká s problémy. Jak vyřešit upevnění, usazení brýlí, a to, jak pokud jde o mechaniku, tak pokud jde o optiku? Výrobci brýlí s tím bojují a řeší to různě. Například Španělé během 17. století zkoušejí přichycení pomocí stužek navázaných k obroučkám. Stužky jsou následně ovázány kolem uší ve formě smyčky.

Keramická nebo kovová závaží místo stužek pro změnu testují misionáři z Itálie či Španělska. Stále to ale není ono. Na to pravé kápne až roku 1730 Angličan Edward Scarlett. Lidé jeho jméno dnes neznají, ale právě jemu můžeme poděkovat za dnešní podobu brýlí. Zhotoví totiž pevné postranice brýlí, které se opírají o ucho, tedy jeho horní část.

Bifokální skla 

Brýle s postranicemi velice rychle získávají popularitu, ukazují se jako velmi praktické. V roce 1752 je potom ještě více zdokonalí jistý James Ayscough, který vymyslí postranice vybavené dvojitým čepem, nebo-li pantem – tyto brýle jsou ještě praktičtější, protože se dají velice snadno ohýbat. Rozšiřují se ještě rychleji než jejich předchůdkyně.

Vývoj ale letí nezadržitelně kupředu. 18. století můžeme bez nadsázky nazvat stoletím brýlí. Protože v roce 1780 přichází Benjamin Franklin s dalším převratným vynálezem - bifokálními čočkami, které nahrazují dvoje brýle. Angličan John Isaack Hawkins patentuje roku 1825 i trifokální skla. Ovšem brýle se tehdy ještě nevybírají podle naměřených dioptrií u pacienta, prostě se zkouší tak dlouho, až zákazník kápne na ty pravé, které mu vyhovují a vidí v nich.

#brýle #čočky #papež

Mohlo by vás zajímat

Reklama