Prehistorii obyvatel Kamčatky a Severní Ameriky rozluštili čeští genetici

Paleogenetika je rychle se rozvíjející vědecký obor na pomezí archeologie a genetiky. Díky současnému pokroku ve vývoji metod čtení genetické informace z prastarých kostí a díky novým metodám analýzy genetických dat se archeogenetika stává nedílnou součástí výzkumu lidské prehistorie.

Avšak navzdory tomu, že existuje velké množství vzorků kostí a jsou většinou dobře zachované, je studium relativně nedávné minulosti (posledních 5 000 let) pomocí archeogenetických postupů nesmírně obtížné. S nárůstem hustoty obyvatelstva a rozvojem dopravních prostředků se zvětšil i pohyb lidí. A zatímco po dlouhá tisíciletí paleolitu žily převážně izolované skupinky lovců, od počátku neolitu pak populace stále častěji migrovaly a mísily se navzájem.

Příkladem takového komplexního regionu je Čukotka a Americká Arktida – rozsáhlé oblasti tundry a arktické pouště, řídce obývané skupinami Čukčů, Eskymáků, Aleutů a Inuitů. Nejdříve byla oblast aljašské tundry, kanadských arktických ostrovů a Grónska osídlena tzv. Paleoeskymáky.

Související

Petr Sýkora

Podle nové studie byla kdysi příčinou vyhynutí…

Ilona Cílková

Analýza zubů odhalila novou etnickou skupinu…

Ti přišli přes Beringův průliv přibližně před 5 000 lety jako malá skupina lovců polárních sobů, pižmoňů a tuleňů. Postupem času a přes několik archeologických kultur se vyvinuli v moderní Eskymáky, Aleuty a Inuity.

Podle archeologických nálezů však lze jen těžko zjistit, jestli změnu materiální kultury doprovázela také masová migrace a výměna obyvatelstva, nebo jestli šlo převážně o kulturní procesy. Ohledně historie arktických národů a vztahu mezi Paleoeskymáky a domorodými Američany, kteří obývali lesy Aljašky, se tak po desetiletí vedou spory.

Tyto spory o prehistorii Severní Ameriky, o Paleoeskymácích a mluvčích jazykové rodiny na-dené (etnicky i jazykově odlišná skupina severoamerických indiánů) má ukončit studie Pavla Flegontova. Na práci se podílely tři skupiny genetiků; první vedl Pavel Flegontov z Ostravské univerzity a Biologického centra AV ČR, který byl zároveň hlavním autorem a koordinátorem celého projektu, další skupinu vedl Stefan Schiffels z Institutu Maxe Plancka v Německu a třetí David Reich z lékařské fakulty Harvardovy univerzity v USA.

Na výzkumu pracovali i další genetici, archeologové a lingvista Edward Vajda. Už od roku 2010, kdy přicházejí na scénu paleogenetici, byly názory různých vědeckých týmů na příbuznost, migrační vlny a vzájemné míšení mezi Paleoeskymáky, indiánskými národy, které mluví na-denskými jazyky, a obyvateli Kamčatky a Čukotky na asijské straně, protichůdné. Podle Pavla Flegontova byly tyto neshody způsobeny několika problémy.

„Jednak došlo k několika migračním vlnám asijských genů na severoamerický kontinent, z nichž zástupci některých vln se od sebe příliš neliší, a jednak mohlo dojít k několika stěhováním tam a zase zpět přes Beringův průliv a dalšímu míšení obyvatelstva. Za takových podmínek mohou přinášet standardní metody paleogenetické analýzy nespolehlivé výsledky,“ vysvětluje Pavel Flegontov.   

Aby Pavel Flegontov předešel těmto problémům, shromáždil široký arzenál genetických metod, jak klasických, tak nových, a také poprvé získal nové, starobylé vzorky genomů. Jednalo se o 11 jedinců Aleutů z období před 280–2050 lety, tři Athabasky z období před 710 lety, 23 osob starých Eskymáků z Čukotky z období před 620 až 1770 lety a dále také osm jedinců z Bajkalské oblasti a jednoho Paleoeskymáka datovaného do doby před 1760 lety.