Gigantické bubliny objeveny na povrchu rudého obra, jenž je 350krát větší než Slunce

 
Další 2 fotografie v galerii
Pozorovaný rudý obr leží asi 530 světelných let od Slunce / Pixabay
Poprvé v historii pozorovali astronomové strukturu granulace na povrchu vzdálené hvězdy – stárnoucího rudého obra.

Nové snímky odhalují konvektivní buňky o průměru asi 120 milionů kilometrů tvořící povrchovou vrstvu mohutné hvězdy, která svou velikostí 350krát převyšuje Slunce.

Hvězda s označením π1 Gruis je chladný rudý obr, který leží asi 530 světelných let od Slunce a na obloze se nachází v jižním souhvězdí Jeřáb. Hmotnost této stálice je sice srovnatelná se Sluncem, ale její průměr je, jak jsme již naznačili, 350krát větší a její svítivost je vyšší dokonce tisíckrát. Podobným monstrem se naše Slunce stane asi tak za 5 miliard let.

Když v dávné minulosti tato hvězda spotřebovala dostupné vodíkové palivo ve svém nitru, dokončila tak první část svého programu jaderné fúze. Vzniklým nedostatkem v produkci energie se hvězda smrštila, čímž došlo k ohřátí její hmoty až na 100 milionů stupňů. Tyto extrémně vysoké teploty zažehly další vývojovou fázi, ve které hvězda začala spalovat hélium na těžší prvky, jako je uhlík a kyslík.

Mimořádně horké jádro hvězdy následně vypudilo vnější plynové obálky, které se tak nafoukly do stonásobně větších rozměrů, než měly původně. Hvězda, jakou pozorujeme dnes, je proměnným rudým obrem a až dosud se vědcům nepodařilo takto detailně zobrazit povrch hvězdy tohoto typu.

Pro srovnání, fotosféra Slunce obsahuje asi dva miliony konvektivních buněk s typickým průměrem asi 2 000 kilometrů. Propastný rozdíl ve velikosti granulí těchto dvou hvězd je možné částečně vysvětlit rozdílnou přitažlivostí na povrchu. Hvězda π1 Gruis je jen 1,5krát hmotnější než Slunce, ale je mnohem větší. Výsledkem je velmi nízká přitažlivost v místě fotosféry a tedy existence pouze několika extrémně velkých konvektivních buněk.

Hvězdy asi 8krát hmotnější než Slunce zakončují svůj život dramatickou explozí supernovy, méně hmotné stálice, jako je tato pozorovaná, postupně odvrhují své vnější vrstvy a dávají vzniknout nádherným planetárním mlhovinám.

Mohlo by vás zajímat

Reklama