Oblohu v době dinosaurů by ani nejlepší současní astronomové nepoznali

Představme si, jak asi mohla vypadat noční obloha v době dinosaurů. Svítily jim nad hlavami alespoň některé z nám známých hvězd? 

Rozeznali by triasoví eoraptoři, jurští stegosauři nebo křídoví velociraptoři alespoň některé asterismy a souhvězdí naší čtvrtohorní oblohy? Byly tehdy některé cizí hvězdy blíže ke Slunci a jevily se tak na obloze jasnější? Co udělala s oblohou jiná pozice v rámci naší rotující Galaxie? Můžeme tyto informace vůbec nějak zjistit?

Záhadná dinosauří obloha

Otázek je jako obvykle příliš mnoho a jasných či nezpochybnitelných odpovědí poskrovnu. Zatím víme s jistotou jen tolik, že Měsíc se tehdy jevil o malinko větší, protože byl k Zemi o trochu blíž (záleží ale na přesné dataci, počátek a konec druhohor dělí propast 186 milionů let).

Související

Vladimír Socha

Záhada obřího kráteru vzniklého po dopadu…

Ilona Cílková

První kompletní kostra T-rexe zachycuje, jak bojoval…

Na vlastní oči byste ale tento rozdíl nezpozorovali, odhalil by ho až dalekohled nebo přesné měřící přístroje. Země se také otáčela kolem své osy o trochu rychleji, takže dinosauří den trval kratší dobu. A co souhvězdí nad hlavami dinosaurů?

Jiné místo v Galaxii

Dnes rozlišují astronomové celkem 88 souhvězdí, představujících přesně vymezené oblasti na obloze. Kdybyste se mohli strojem času přenést do druhohorní éry, nespatřili byste žádné z nich. Souhvězdí ve skutečnosti „neexistují“ – jsou to jen myšlené obrazce, vytvářené hvězdami pozorovanými blízko u sebe z planety Země.

Pokud byste však stejné hvězdy pozorovali například z jiné části naší Galaxie, vytvářely by úplně jiný vzor a některé z nich byste možná neviděli vůbec. A to je vlastně jeden z hlavních důvodů, proč by druhohorní souhvězdí nepřipomínala současné – na samotném konci druhohor před zhruba 66 miliony let jsme totiž s celou Sluneční soustavou byli zhruba o třetinu otočky kolem galaktického středu zpět!

Obří ale příliš mladá hvězda

Nacházeli jsme se tedy v jiném místě Galaxie z hlediska jejího jádra a je možné, že to frekvenci výskytu známých hvězd ovlivnilo. Podstatné také je, že mnohé z dobře viditelných hvězd na současné obloze v době dinosaurů ještě neexistovaly.

Příkladem stálic mladších než konec křídy je například červený veleobr Betelgeuse ze souhvězdí Orion, jedna z největších hvězd viditelných ze Země pouhým okem. Gigant o průměru asi tisíc našich Sluncí vznikl teprve před nějakými 6-8 miliony let a dinosaurům tak oblohu rozhodně nezkrášloval. To samé pak platí například i o další hvězdě ze souhvězdí Orion, modrém nadobru Rigelovi se stářím kolem 8 milionů let.

Vegu už by T. rex poznal

Některé hvězdy, jako je skupina modrých stálic z otevřené hvězdokupy Plejády nebo třeba veledůležitá navigační hvězda Polárka v Malé medvědici, vznikly nejspíš právě v době pozemských druhohor (zhruba před 120 – 70 miliony let).

Jiné hvězdy zase zářily již v průběhu celé doby dinosaurů i dlouho před ní – kromě našeho Slunce (stáří 4,6 miliardy let) jsou to například Vega v souhvězdí Lyry (stáří kolem 450 milionů let), dále Regulus ve Lvu (asi 300 milionů až 1 miliarda let) nebo ještě mnohem starší Arcturus z Pastýře (stáří 6 – 10 miliardy let).

Neznali světelné znečištění

Některé hvězdy by se také jevily mnohem jasnější nebo naopak slabší, k naší hvězdné soustavě se některé z nich tehdy mohly výrazně přibližovat. Je pravděpodobné, že zatmění Slunce byla v době dinosaurů o trochu delší a výraznější, a to díky větší blízkosti Měsíce.

Ze stejného důvodu byl o trochu intenzivnější i příliv a odliv, ovšem je velký rozdíl mezi intenzitou tohoto jevu počátkem triasu (před 252 miliony let) a koncem křídy před 66 miliony let. Síla projevu těchto úkazů totiž s geologickým časem postupně klesala, což se nedá říci o průběžně stoupající sluneční aktivitě. Jak někdo vtipně poznamenal, podmínky k pozorování noční oblohy byly tehdy lepší – dinosauři totiž ještě neznali světelné znečištění!

Na druhohory ještě nestačíme

Můžeme tedy vytvořit alespoň přibližný model tehdejší hvězdné oblohy? Bohužel nikoliv, jde o příliš chaotický systém s příliš mnoha proměnnými. Dnes dokážeme pomocí superpočítačů propočítat polohu známých hvězd řádově desítky až stovky tisíc let dozadu i dopředu.

Zatím jsme dokázali namodelovat alespoň trochu přibližný vzhled hvězdného uskupení jen asi 1,5 milionu let dozadu – a to je na dobu dinosaurů příliš málo. Některé hvězdy přitom mohly být na nebi kdysi „navíc“ a explodovaly jako supernovy, jiné se ještě nezrodily, nebo byly tenkrát kvůli větší vzdálenosti pouhým okem neviditelné… Zkrátka a dobře, souhvězdí nad hlavami dinosaurů pro nás alespoň v dohledné budoucnosti zůstanou velkou neznámou.

Fotogalerie

 

3

fotografie