Hranice Sluneční soustavy je zvlněná. Vědci zatím neví, co to způsobuje

Podle jejich výzkumu je hranice mezi Sluneční soustavou a mezihvězdným prostorem zvlněná a nestálá. Otázkou dle webu ScienceAlert ale zůstává, proč to tak je.
 
Celou Sluneční soustavu ovlivňuje Slunce. Jedním z faktorů, které na okolní prostředí působí, je sluneční vítr. Jedná se o neustálý proud ionizované sluneční plazmy, který nadzvukovou rychlostí vane skrz celou Sluneční soustavu, až se nakonec zastaví v prázdnotě mezihvězdného prostoru.

Bod, ve kterém rychlost slunečního větru klesne pod nadzvukovou hranici, se nazývá terminační ráz. Když už je poté sluneční vítr natolik slabý, že ho nepatrný odpor mezihvězdného prostoru zastaví, nazývá se tato hranice heliopauza. Prostor mezi těmito body pak tvoří hranici naší Sluneční soustavy.

Související

Lukáš Bauer

Asteroid sestřelen, první test planetární obrany v…

Jiří Kostka

Objev dvou vzácných exoplanet může objasnit…

Na oběžné dráze Země se od roku 2009 nachází satelit, který vědcům pomáhá hranice heliopauzy mapovat. Jmenuje se Interstellar Boundary Explorer (IBEX) a provozuje jej americká NASA. Při srážkách slunečního větru s mezihvězdným prouděním na hranici Sluneční soustavy vznikají energeticky nabité atomy. Některé jsou katapultovány dále do vesmíru, jiné jsou vrženy zpět k Zemi. A právě ty IBEX zachycuje a měří. Pokud známe sílu slunečního větru, který je vytvořil, lze z nich zmapovat tvar hranice Sluneční soustavy. Jde v podstatě o podobný princip, na kterém funguje echolokace.
 
Dosavadní představy se opíraly o dlouhodobá měření slunečního větru, což vedlo k tomu, že hranice Sluneční soustavy byla vykreslována jako kompaktní. V roce 2014 se však během zhruba šesti měsíců síla slunečního větru prudce zvýšila.

Tým Erica Zirnsteina se rozhodl tohoto jevu využít. Zjistil, že terminačního rázu toto proudění dosáhlo v roce 2015 a vyslalo tak tlakovou vlnu směrem k heliopauze. Od ní se tato tlaková vlna odrazila zpět a srazila se s prouděním, které k heliopauze teprve mířilo. Vytvořila se tak bouře nabitých atomů. Díky tomu tak vědci dokázali zmapovat obrovské záhyby heliopauzy, které dosahovaly velikosti desítek astronomických jednotek. Jedna astronomická jednotka přitom představuje průměrnou vzdálenost Země od Slunce.
 
Měření týmu také ukázala, že hranice heliopauzy jsou neustále v pohybu. V roce 2012 ji totiž ve vzdálenosti 122 astronomických jednotek překročila sonda Voyager 1. V roce 2016 tým změřil, že vzdálenost heliopauzy v místech, kde ji Voyager 1 tehdy překonal, je nyní přibližně 131 astronomických jednotek.

O Voyageru 2 pak výpočty předpokládaly, že heliopauzu překročí v roce 2015 ve vzdálenosti 103 astronomických jednotek. Nakonec ji ale překročil až v roce 2018, ve vzdálenosti 119 astronomických jednotek. Obě měření tak naznačují, že tvar heliopauzy se celkem výrazně mění. Není však zatím zcela jasné, proč.
 
V roce 2025 má být do vesmíru vyslána nová sonda, která bude měřit výrony nabitých atomů s větší přesností a v širším rozsahu. To by mělo pomoci zodpovědět řadu otázek ohledně tajemně zvlněné hranice, která odděluje náš planetární systém od mezihvězdného prostoru.

Zdroj: ScienceAlert, Nature Astronomy