Bojíme se asteroidů. Co když ale exploduje nějaká supernova?

Umělecký koncept znázorňující červeného obra Betelgeuze a jeho obíhající doprovodnou hvězdu / NASA, ESA, Elizabeth Wheatley
Stačí, aby NASA oznámila, že kolem Země proletí asteroid velikosti autobusu, a internet se na pár dní promění v digitální kryt civilní obrany. Titulky křičí, sociální sítě panikaří a v diskusích se znovu objevuje úděl dinosaurů jako připomínka, že vesmír už jednou položil Zemi skoro na lopatky.

Asteroidy jsou ideálním strašákem lidstva. Jsou konkrétní, dají se změřit, spočítat jejich dráhy a hlavně se dají dobře vizualizovat jako ohnivá koule řítící se k planetě. Hollywood je miluje a my s ním.

Jenže zatímco se bojíme kosmických kamenů, které většinou shoří v atmosféře, nad našimi hlavami kdesi v dálce tiše propukají jevy nesrovnatelně větších rozměrů. A o těch mluvíme podstatně méně. Třeba o Betelgeuze.

Jde o červeného obra v souhvězdí Orionu, hvězdu, kterou vidíme pouhým okem a kterou lidstvo sleduje na obloze po tisíce let. V posledních letech přitahuje pozornost tím, že kolísá v jasnosti a „chová se podezřele“. A s tím se pravidelně vrací otázka: Co se stane, až vybuchne jako supernova?

Zachrání nás vzdálenost

Odpověď je méně dramatická, než bychom možná čekali. Kdyby Betelgeuze vybuchla dnes nebo zítra, nebo třeba za deset tisíc let, Zemi by to fyzicky neohrozilo. Je od nás vzdálena zhruba 600 světelných let, což je bezpečný odstup.

Nedošlo by k poškození atmosféry, ke změně klimatu ani k narušení ozonové vrstvy. K Zemi by dorazilo jen slabě zvýšené kosmické záření, které by zaznamenaly především přístroje.

Skutečný dopad by byl spíše vizuální a symbolický. Na obloze by se objevila supernova jasná jako Měsíc, možná viditelná i ve dne. Orion by přišel o svou ikonickou hvězdu a lidstvo by se po generace ohlíželo k okamžiku, kdy se noční obloha dramaticky změnila.

Vědci by slavili jedinečnou příležitost studovat výbuch hvězdy z relativní blízkosti a my ostatní bychom si možná na chvíli vzpomněli, že vesmír není kulisa, ale děj.

Co kdyby ale byla nějaká supernova blíž k Zemi? Tam už by situace vypadala jinak. Výbuch hvězdy ve vzdálenosti desítek světelných let by mohl poškodit ozonovou vrstvu, zvýšit intenzitu ultrafialového záření a na tisíce let změnit chemické složení atmosféry. Nešlo by o okamžitý konec světa, ale o pomalý, nepříjemný vliv na život, zejména na souši. Oceány by to snášely lépe, biosféra jako celek hůř.

Jenže tady přichází zásadní fakt, který se do známých katastrofických scénářů příliš nehodí. Nic takového nám totiž podle vědců nehrozí. V okolí Slunce se nenachází žádná masivní hvězda na prahu výbuchu, která by byla v nebezpečné vzdálenosti. Naše kosmické sousedství je v tomto ohledu klidné a dobře zmapované. Nejbližší kandidáti na supernovu jsou buď příliš daleko, nebo příliš stabilní.

A tak se vracíme na začátek. Bojíme se asteroidů, protože jsou malé, konkrétní a dají se snadno promítnout do katastrofických titulků. Zato supernovy, skuteční titáni vesmíru, nás nechávají relativně chladnými, protože jsou příliš vzdálené, abstraktní a nepodléhají naší kontrole.

Betelgeuze má doprovod

Betelgeuze jednou také vybuchne a obloha se změní. Svět se ale nezhroutí. A my si možná na okamžik uvědomíme, že největší kosmické události nás nemusí zničit. Stačí, že nám připomenou, jak malé bytosti ve vesmíru vlastně jsme.

Přesto Betelgeuze astronomové neustále pozorují. Pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu nyní vědci zjistili, jak velký má vliv nedávno objevená doprovodná hvězda, Siwarha, na atmosféru kolem Betelgeuze. Výzkum odhalil stopu hustého plynu vířícího v rozlehlé atmosféře Betelgeuze, která poskytuje vysvětlení, proč se jas a atmosféra obří hvězdy mění podivnými a často neobvyklými způsoby.

Zdroj: NASA, ESA

#supernova #Betelgeuze #exploze #NASA

Mohlo by vás zajímat

Reklama