Nejkrásnější planeta Sluneční soustavy bude v říjnu dobře vidět i s prstenci pouhým okem

Planeta Saturn v říjnu roku 2023 / ASA, ESA, STScI, A. Simon
Na noční obloze půjde v následujících měsících nejlépe pozorovat Saturn, snad nejkrásnější planeta Sluneční soustavy. Vychutnat si ji mohou majitelé hvězdářských dalekohledů, anebo návštěvníci veřejných hvězdáren, na kterých odborníci planetu ukazují ve velkých přístrojích.

Saturn je vizuálně podmanivý především rozsáhlými prstenci, které vypadají jako jasná obruč okolo kotoučku samotné planety. Prstence jsou přitom podle Fyzikálního ústavu v Opavě známy jen asi 400 let.

Nejlépe se planeta dá pozorovat po tzv. opozici se Sluncem, tedy po okamžiku, kdy se na své dráze octne vůči Zemi přesně na opačné straně oblohy než Slunce. V noci opozice je pozorovatelná od soumraku do úsvitu, nejlépe pak okolo 1:00 SELČ. V prvních říjnových týdnech se začne dát čím dál lépe pozorovat už zvečera. 

Planetu samotnou najdeme i bez dalekohledu, a to v souhvězdí Velryby jako poněkud výraznější objekt v oblasti celkem chudé na jasné hvězdy. Nejvíce však potěší každého majitele třeba i menšího hvězdářského dalekohledu nebo návštěvníka nejbližší hvězdárny, neboť teprve dalekohled namířený k této planetě nabízí pohled i na její prstence.

Planeta s ušima

Prstence jsou přitom tak rozsáhlé, že ačkoliv je planeta Saturn od nás v období opozice přes 1 miliardu kilometrů daleko, jsou jako světlý kroužek obepínající kotouček planety viditelné už ve větším binokuláru upevněném na stativu. Proto je spatřil už Galileo Galilei svým jednoduchým dalekohledem na počátku 17. století a nazval Saturn „planetou s ušima“.

Teprve nizozemský astronom Christiaan Huygens (1629–1695) v roce 1655 s výrazně lepším dalekohledem správně pochopil, že se jedná o tenký prstenec obklopující planetu. O dvacet let později pak italský hvězdář Giovanni Domenico Cassini (1625–1712) objevil velkou mezeru mezi hlavními prstenci A a B, dnes označovanou jako Cassiniho dělení.

Prstence plné drobného kamení

V 19. století se navíc ukázalo, že prstence nejsou pevnou souvislou strukturou. Skotský fyzik James Clerk Maxwell (1831–1879) teoreticky prokázal, že se musí skládat z obrovského množství drobného kamení obíhajícího tuto velkou plynnou planetu.

Teprve až kosmické sondy ve 20. a 21. století (zejména pak mise Cassini-Huygens) odhalily prstence, atmosféru planety, ale i celou rodinu jejích měsíců v plné kráse. V prosinci 2004 byl vypuštěn k Saturnovu největšímu měsíci Titanu přistávací modul Huygens. Ten 14. ledna 2005 sestoupil padákem hustou, zejména metanovou atmosférou a přistál na jeho povrchu. Šlo o vůbec první přistání sondy na tělese ve vnější části Sluneční soustavy.

Pohled na Saturn ze Země je ale stále fascinující a velmi vyhledávaný. Díky sklonu osy Saturnovy rotace vůči rovině ekliptiky se ale i prstence jeví různě nakloněné. Prstence se od března roku 2025, kdy se na několik dní zcela „ztratily“ z pohledu pozemského pozorovatele, zase pozvolna „rozevírají“, a tak jsou čím dál jasnější a výraznější i v menším dalekohledu.

Zdroj: Astrofyzikální ProGResy, Fyzikální ústav SU v Opavě

#Saturn #dalekohled #Slunce #Galileo Galilei

Mohlo by vás zajímat

Reklama