Fonoautograf zaznamenal zvuk 20 let před Edisonem. Vědci ho dokázali přehrát až po 150 letech

Pokud byste v roce 1857 dokázali zaznamenat něčí hlas, považovali by vás za génia, i když by záznam byl jen podivnou čárou na papíře. Právě takový vynález vznikl v Paříži v polovině 19. století. Jeho autorem ovšem nebyl slavný americký vynálezce a podnikatel Thomas Alva Edison, ale francouzský tiskař a redaktor Édouard-Léon Scott de Martinville.

Jeho zařízení dostalo název fonoautograf a položilo jeden ze základů moderního zvukového záznamu. Na rozdíl od pozdějšího fonografu však nebylo určeno k tomu, aby zvuk reprodukovalo. Jeho úkolem bylo učinit neviditelné zvukové vlny viditelnými a zachovat je pro další studium.

Jak se hlas proměnil na čáru

Scott de Martinville se nezabýval jen technikou. Pracoval také s texty a zajímal se o to, jak zaznamenat lidskou řeč. Napadlo ho, zda by se slova nemohla zapisovat podobně jako světlo při fotografování. Chtěl vytvořit jakousi automatickou stenografii, která by zachytila hlas bez nutnosti, aby jej někdo ručně přepisoval.

Související

Lukáš Bauer

Jak jednoduše ozvučit celý byt nebo dům bez kabelů

Lukáš Bauer

Jak dosáhnout doma plnohodnotného Hi-Fi poslechu

Princip přístroje připomínal lidské ucho. Zvuk rozechvíval tenkou membránu, k níž byla připevněna jemná jehla. Ta přenášela vibrace na pohybující se povrch pokrytý sazemi, nejprve například na sklo a později také na papír či válcový záznamový povrch. Jehla v sazích zanechávala vlnitou stopu, která odpovídala zachycenému zvuku.

Čím hlasitější nebo jinak utvářený zvuk byl, tím odlišnější mohla být jeho zaznamenaná křivka. Při použití známého referenčního kmitání, například ladicí vidličky, bylo možné záznamy využít také ke studiu frekvence a dalších vlastností zvuku.

Z dnešního pohledu to může vypadat jako jednoduchá mechanická hračka. V polovině 19. století však šlo o zásadní krok. Zvuk byl do té doby pomíjivý jev, který po zaznění okamžitě zmizel. Fonoautograf umožnil jeho průběh zachytit a později zkoumat. Přístroj proto našel uplatnění v rozvíjejícím se oboru akustiky a ve vědeckých laboratořích.

Proč přístroj neuměl zvuk přehrát

Fonoautograf měl zásadní omezení. Jeho jehla zapisovala vibrace, ale celý mechanismus nebyl navržen tak, aby se záznam dal použít k opačnému procesu, tedy k opětovnému rozechvění membrány a reprodukci původního zvuku.

Scott de Martinville chtěl především zvuk vizuálně zachytit a analyzovat. Představoval si, že by vědci mohli z křivek postupně vyčíst vlastnosti lidské řeči, případně jednou dokonce rozpoznávat zaznamenaná slova. Jenže mezi viditelným obrazcem a skutečným zvukem byla propast, kterou tehdejší technologie nedokázala překlenout.

A právě v tom spočívá rozdíl mezi jeho vynálezem a Edisonovým fonografem. Edison v roce 1877 představil zařízení, které nejen zaznamenávalo zvuk, ale dokázalo jej také přehrát. Když jeho fonograf promluvil, lidé mohli slyšet hlas, který už dávno utichl. To byl zážitek, který tehdejší veřejnost okamžitě ohromil.

Není přitom důvod předpokládat, že Edison jednoduše převzal Scottův nápad. Podle americké National Park Service dospěl ke svému fonografu nezávisle, při experimentech souvisejících s telefonní technikou. Jeho zásluha tedy nespočívá v tom, že by jako první zachytil zvuk, ale v tom, že jako první sestrojil úspěšný přístroj, který jej dokázal také reprodukovat.

Záznam ožil až po 150 letech

Scottovy papírové záznamy dlouho zůstávaly především historickými a vědeckými dokumenty. Zlom nastal až na začátku 21. století, kdy se badatelé začali ptát, zda by se z nich přece jen nedal původní zvuk získat.

V roce 2008 se týmu výzkumníků podařilo využít moderní digitální technologie k převodu starých záznamů do podoby, kterou bylo možné přehrát. Vědci pomocí digitální analýzy sledovali křivky na papíře a převedli je na zvukový signál, aniž by museli původní, mimořádně křehké dokumenty mechanicky přehrávat.

Nejznámějším výsledkem byl záznam francouzské písně „Au clair de la lune“, který Scott pořídil 9. dubna 1860. Po téměř 150 letech tak bylo možné znovu slyšet zvuk zachycený v době, kdy Edisonovi bylo pouhých třináct let a do jeho fonografu zbývalo ještě sedmnáct let.

Záznam je krátký a jeho kvalita neodpovídá tomu, na co jsme zvyklí dnes. Přesto má mimořádnou hodnotu. Nejde o pozdější rekonstrukci toho, jak mohl hlas znít, ale o zvuk odvozený z historického záznamu vytvořeného v 19. století. Scottův přístroj tak nakonec splnil něco, co jeho autor sám nedokázal. Umožnil budoucím generacím uslyšet zvuk, který kdysi zachytil. Původní záznam „Au clair de la lune“ (By the Light of the Moon) si můžete poslechnout na webu projektu First Sounds.

Vynálezce zastínil slavnější kolega

Scott de Martinville zemřel v roce 1879, jen dva roky poté, co Edison představil svůj fonograf. Za života se mu nedostalo takového uznání, jaké získal americký vynálezce. Jeho přístroj byl užitečný pro vědecké zkoumání zvuku, ale chyběl mu prvek, který by z něj udělal technologickou senzaci, tedy možnost znovu slyšet zaznamenaná slova, hudbu nebo lidský hlas.

Dnes proto rozlišujeme dva různé vědecké průlomy. Scott jako první úspěšně zaznamenal zvuk do trvalé vizuální podoby. Edison pak přišel s praktickým způsobem, jak zvuk nejen uchovat, ale také jej znovu reprodukovat.

Zdroj: U.S. National Park Service, First Sounds