Jedna z nejúčinnějších zbraní historie: Stále není jasné, jak vlastně fungovala

Účinek útoku touto záhadnou zbraní byl srovnatelný s napalmem / Pixabay
Lodě hoří. Byzantští vojáci mohou být spokojeni. Nepřátelská plavidla se ocitají v plamenech. Jejich zapálení proběhlo hladce. Jak ale jejich tekutá zápalná směs vlastně fungovala?

Tzv. řecký oheň, který se stal obávanou zbraní byzantských bojovníků, ovšem zůstává dodnes tak trochu záhadou. Co si pod pojmem řecký oheň vlastně představit? Jedná se o tekutou zápalnou směs, která byla mimořádně účinná.

Po nanesení nebo nastříkání na nějaký materiál způsobila požár, což úspěšně využívali v Byzanci v bojích. Například prý díky ní dokázali třikrát ubránit Konstantinopol před obléhateli z řad Arabů. Zcela jistě tak řecký oheň uchránil obyvatele města roku 678 a později ještě 717-718. Zřejmě i potřetí v roce 941, kdy na metropoli útočilo pro změnu vojsko kyjevského knížete Igora. 

Kdy se poprvé objevila? 

Velmi často se udává zhruba období 7. století našeho letopočtu. Nicméně ve skutečnosti je zřejmě ještě starší. O této zbrani se totiž zmiňuje už ve svých Dějinách římský historik Livius (59 př.n.l.-17 n. l.). Líčí totiž, že bakchantky, dámy slavící svátek boha Dionýsa, chodily do vody s pochodněmi. Reakcí s vodou došlo prý pak k jejich zapálení. Zcela evidentně tak jde o variantu řeckého ohně.

Sáhněme ale ještě dál než do Liviova života. Patrně úplně nejstarší zpráva, která mluví o jakémsi neuhasitelném ohni z koudele, smůly, síry, kadidla a také pilin ze sosnového dřeva, pochází už z poloviny 4. století př. n. l.

Tajemství získali Arabové

Důležitý je především fakt, že podle dostupných popisů hořel oheň také ve styku s vodou, čili voda pochodeň neuhasila, právě naopak. Proto se stala úspěšnou zejména v námořních bitvách. 

Zřejmě šlo o směs sestávající z ropy, síry, asfaltu a pryskyřic. Bohužel dodnes není jasné, co všechno se v této směsi nacházelo. Byzantinci totiž její složení velice pečlivě tajili. Naprosto logicky, protože nechtěli, aby někdo jejich výhody využil. Zlom ale patrně nastal v roce 1210, kdy byzantský císař Alexios III. využil ochrany rúmského sultána Kajhusrava I. Pravděpodobně tehdy se s tajemstvím řeckého ohně seznámili rovněž Arabové.

Je totiž jisté, že ho použili roku 1218, během obléhání egyptské pevnosti Damietta pátou křížovou výpravou. Poslední zmínka o ohni pochází z roku 1453 při dobývání Konstantinopole. Potom už nabývají důležitost i jiné zbraně, především palné. 

Co směs obsahovala?

Byzantský Císař Leon VI. Moudrý dovoluje oheň vyrábět pouze v tajných laboratořích, to zdůrazňuje i ve svém spise Taktika, tak moc střeží jeho obsah. Recepturu třeba nezná ani Anna Komnenovna, dcera císaře Alexia I. Roku 1148 ve svém spise Alexias pouze hádá, že by mohlo jít o smůlu, síru a také tekutinu pocházející z nějaké dřeviny.

Další arabský rukopis doplňuje k síře a smůle také ropu a dehet. Dominikánský mnich Vincec z Beauvais dodává ještě opoponax, což je pryskyřice z akácií a také holubí trus. Vše se prý smíchalo se sírou a dehtem a rozpouštělo v kyselině sírové či terpentýnu a destilovalo. Úplně jinou recepturu ale nabídl na konci 13. století jistě Marcus Graecus. Ten zmiňuje ropu, síru a koudel. 

Způsobilo hoření ve vodě nehašené vápno?

Dnes se uvažuje i o asfaltu nebo frakcích vzniklých destilací nafty. Vzhledem k tomu, že směs používaná Byzantinci dokázala vzplát ve chvíli, kdy se dostala do kontaktu s vodou, není vyloučeno, že obsahovala třeba nehašené vápno čili látku, která při kontaktu s vodou dokáže uvolnit spoustu tepla.

Každopádně se zatím nepodařilo vytvořit a v praxi odzkoušet nějakou recepturu, která by odpovídala účinkům popisovaným ve starověku a středověku. Podstatu řeckého ohně jsme tedy zatím neodhalili. Snad nejpravděpodobnější je koktejl ropných frakcí, síry, smůly, asfaltu, pryskyřice, vápna a možná ještě dalších přísad. Jisté ale je, že účinek útoku touto zbraní byl srovnatelný s napalmem. 

Mohlo by vás zajímat

Reklama