Úplňkový Měsíc bude v srpnu úhlově největší za celý rok 2023

Letos nás tato situace čeká hned dvakrát v jednom měsíci, konkrétně při úplňcích 1. a 31. srpna. Oba úplňky se nám tak budou v posledním letním měsíci jevit úhlově větší než obvykle, ačkoliv za tímto vjemem stojí ve velké míře optický klam. Druhý z úplňků bude dle webu Astrofyzikální Progresy rovněž vzácný „modrý“, s barvou to ovšem nesouvisí. Nejlepší pohled se na oba úplňky naskytne při jejich východech a západech nízko nad obzorem.

První z „přízemních“ úplňků (či mezi astronomy nepříliš oblíbeně „superúplňků“) se odehraje v úterý 1. srpna ve 20:31 SELČ, přičemž v té době (v čase úplňku) bude Měsíc ještě pod obzorem. Vyjde až před 21. hodinou.

Nicméně k Zemi se bude teprve ještě přibližovat a nejvíce se k ní přiblíží 2. srpna v 7:53 SELČ, a to na vzdálenost 357 309 km. V té době bude ale už Měsíc zase pod obzorem, protože po 5. hodině ranní zapadne. Neuvidíme tedy ani Měsíc přesně v úplňku, ani úhlově největší Měsíc v době jeho maximálního přiblížení, ale celé období mezi tím.

Související

Martin Pokorný

V lednu se můžeme těšit na pozoruhodné úkazy na…

Jiří Kostka

Evropská vesmírná agentura chce zavést jednotný…

Výrazně zajímavější situace se dočkáme během druhého srpnového úplňku, který nastane ve čtvrtek 31. srpna ve 3:35 SELČ. Tehdy bude Měsíc ve fázi úplňku jen zhruba 9,5 hodin poté, co se nejvíce přiblíží k Zemi.

Konkrétně ještě ve středu 30. srpna v 17:52 SELČ na vzdálenost 357 181 km. I v té době bude ale Měsíc ještě pod obzorem, takže pokud si chcete vychutnat onen „superúplněk“, nejzajímavější bude Měsíc během svého východu 30. srpna okolo 19:30 SELČ, jen hodinu a půl po největším přiblížení k Zemi a asi 8 hodin před fází úplňku. V obou případech ale nečekejte žádný obří měsíc.

„Superúplněk“ nebo „superměsíc“ není astronomický pojem. Jde jen lidové vyjádření úhlově největšího úplňku v roce, který je ale stále jen asi o 15 procent větší než ten úhlově nejmenší v roce (tedy o tloušťku párátka drženého při natažené paži co nejdál od očí).

„Poprvé toto označení použil astrolog (ano, astrolog, ne astronom!) Richard Nolle v roce 1979. Superměsíc definoval jako nov nebo úplněk, který nastává ve vzdálenosti menší nebo rovnající se 90 % jeho nejmenší vzdálenosti od Země na dané oběžné dráze. Proč si však zvolil zrovna 90 procent, nikdo netuší,“ vysvětluje Pavel Gabzdyl z brněnského planetária, přední český popularizátor nejen měsíční astronomie.

Ačkoliv je rozdíl úhlové velikosti Měsíce v úplňku v přízemí a odzemí poměrně zanedbatelný (viz zmíněný pokus s pátátkem) a činí maximálně nějakých 15 % rozdílu, pohled na vycházející či zapadající úplněk stojí za to. Vědomi jsou si to toho zejména fotografové, kteří se snaží úplňky zaznamenávat v úhlově blízkosti kulturních památek či i se vzdálenými lidmi.

Při pozorování pouhým okem se navíc Měsíc skutečně zdá velký, ovšem to je dáno optickou iluzí. Lidský mozek má totiž tendenci viděný obraz Měsíce porovnávat s objekty na obzoru – a čím jsou objekty vzdálenější, tím se Měsíc jeví větší. Když bychom ale počkali, až se úplněk „odpoutá“ od obzoru a vystoupá vysoko nad něj, už jeho velikost nemáme s čím porovnat a zdá se proto menší. Že je stejně úhlově velký jak na obzoru, tak vysoko nad ním, se můžete přesvědčit právě fotograficky. Co ale reálně při východu (a západu) nastává Měsíce, je jeho zploštění. Za ním stojí optická nehomogenita zemské atmosféry.

V souvislosti s druhým srpnovým úplňkěm se setkáme s podivnou formulí „modrý superúplněk“ (z angl. „blue supermoon“). Pojem nevychází z očekávaného zabarvení Měsíce, ale z anglického výrazu „once in a blue moon“, což ve volném překladu znamená „jednou za uherský rok“.

Upozorňuje se tak na fakt, že nastane druhý úplněk v jednom kalendářním měsíci (v tomto případě v srpnu 2023), což není zcela obvyklé. Existuje ale i druhá definice „modrého měsíce“, tzv. sezónní, a ta je o něco složitější: V průběhu astronomického období definovaným daty jeho začátkem a koncem (například léto 2023 začalo letním slunovratem 20. června a končí podzimní rovnodenností 23. září) se zpravidla odehrají 3 úplňky. Vzácně jsou hned 4. V takovém případě se za „modrý měsíc“ označuje třetí z těchto čtyř. Takové situace se dočkáme až v příštím roce, sezónní „modrý měsíc“ nastane 19. srpna 2024.

Skutečně do modra zabarvený Měsíc se na obloze objevit může, ale nesouvisí to s jeho fází nebo vzdáleností od Země. Do modra se Měsíc zabarví před zraky jeho pozorovatelů v těch vzácných případech, kdy je naše atmosféra nasycena či znečištěna specifickými částicemi o velikosti alespoň 1 mikronu.

Nejčastěji za to může popel, který se do zemského ovzduší dostane při velkém požáru či silné sopečné erupci. Tyto částice rozptylují dlouhovlnnou část spektra viditelného světla (červenou) a do našich očí pak doputuje jen ta modrá. Známý je případ z roku 1883, kdy indonéská sopka Krakatoa vyvolala tak silnou erupci, že ji vědci přirovnali ke 100megatunové jaderné bombě.

Popel z exploze Krakatoa vystoupal do atmosféry až 80 kilometrů a obsahoval mnoho takových částic. Lidé proto byli svědky modře zabarveného Měsíce na mnoha místech na světě. Pokud ale zemské ovzduší není takovýmto způsobem znečištěno, modře zbarvené Měsíce na fotografiích jsou výsledkem jen speciálních modrých filtrů v mobilech či fotoaparátech nebo zpracováním fotek v počítači.

Má úplněk na člověka nějaký citelný vliv? Neboť je úplněk nejvýraznější měsíční fází (a protože při této fázi je Měsíc pozorovatelný celou noc), je celkem pochopitelné, že právě této fázi je věnována pravidelně největší pozornost. A váže se k ní mnoho tradic, ale i mýtů a legend popisujících, jaký více či méně intenzivní vliv na nás úplněk má. Nesporně má Měsíc v úplňku vliv na vzdouvání hladin moří a oceánů, neboť přílivy a odlivy jsou nejsilnější v momentě, dochází k superpozici slapových sil Slunce a Měsíce. Tedy v době, kdy jsou spolu se Zemí poblíž jedné přímky.

Taková situace nastává právě za úplňku nebo za novu. Je-li Měsíc při jedné z těchto fází k Zemi na své eliptické dráze blíže (a je-li i Země blíže ke Slunci, což se odehrává pravidelně na počátku ledna), jsou přílivy a odlivy nejvýraznější. Jedna taková konstelace dokonce nepřímo ovlivnila nechvalný osud slavného parníku Titanik, když superpozice slapových sil způsobila změnu trasy ledovců, z nichž jeden osudově zkřížil cestu legendární lodi. Je paradox, že kdyby Titanik plul v době okolo úplňku, k tragédii by téměř jistě nedošlo, neboť za svitu Měsíce by ledovec byl výrazně lépe patrný už z velké vzdálenosti.

Zdroj: Astrofyzikální Progresy z Opavy