Vědci mají první důkazy, jak člověk před sto třiceti tisíci lety opustil Afriku

Výzkum publikovaný v časopise Antiquity se zaměřuje na dvě nové archeologické lokality – Wadi Baw 3 (WB3) a 4 (WB4), kde byly nalezeny kamenné artefakty charakteristické zejména pro období středního paleolitu.

Vytvořili je pravděpodobně lidé, kteří oblast obývali v období poslední doby meziledové, tedy asi před sto třiceti až osmdesáti tisíci lety. Archeologické lokality měli experti v této oblasti již poměrně dobře zdokumentované. Většina z nich však spadá do pozdního paleolitu a neolitu, tedy do období zhruba před dvanácti až pěti tisíci lety.

Související

Martin Pokorný

Devět největších vyšehradských objevů…

Martin Pokorný

Jeden z úseků chybějící části Pražského okruhu…

Pozdně paleolitické artefakty se nacházely i v obou nově zdokumentovaných lokalitách, avšak mezi nimi byly i artefakty středopaleolitického stáří, včetně levalloiských jader – technologie typické pro toto období, které byly ve středním Ománu objeveny vůbec poprvé.

Vzhledem k tomu, že se ona místa nacházejí na povrchu pouště, není možné je přímo datovat konvenčními metodami. Stáří tedy muselo být určeno na základě technologického a typologického srovnání s jinými oblastmi.

Mezinárodní tým vědců se však při chronologickém řazení nálezů nesoustředil pouze na analogie ze vzdálených oblastí, ale studoval i míru zvětrání na povrchu artefaktů. Různá úroveň mechanického i chemického zvětrání totiž naznačuje, že některé artefakty byly vystaveny vnějším přírodním vlivům déle než jiné, a mohou tedy charakterizovat různé fáze osídlení.

Přítomnost malého núbijského levalloiského jádra v lokalitě Wadi Baw 4 (WB4) naznačuje kulturní vazby na takzvaný núbijský technokomplex, technologický styl výroby kamenných hrotů známý z jižního Ománu, Afriky a Levanty z dob asi před sto tisíci lety, kdy byla Arábie stále ještě zelená.

Pochopení migrací

Zajímavé však je, že velká část zkoumaného středopaleolitického souboru artefaktů by ve středopaleolitických lokalitách v Jižním Ománu působila spíše cizorodým dojmem a vykazuje více paralely s materiálem nalezeným Saúdské Arábii a Spojených arabských emirátech.

Skutečnost lze interpretovat tak, že tento region byl kulturně a geograficky oddělen od ostatních oblastí. Ve vlhčích obdobích sem mohly sporadicky zavítat populace z jihu a severu. K potvrzení hypotézy je zapotřebí ještě dalšího výzkumu. 

Nové poznatky přispívají k širšímu pochopení prvních migrací moderního člověka mimo Afriku a jeho adaptace na klimatické změny na Arabském poloostrově v pozdním pleistocénu. „Výzkum zároveň připomíná, že je chybou si tyto migrační vlny představovat jako jednoduché šipky na mapách. Šlo zjevně o mnohem komplexnější proces adaptací, kulturních a geografických separací a znovu setkání,“ říká hlavní autor studie Dominik Chlachula z Archeologického ústavu AV ČR, Brno.

Zdroj: Antiquity, Archeologický ústav AV ČR