Nejsilnější zemětřesení v historii zaznamenali vědci na jihu Chile

Jak zničující bylo, lépe ozřejmí následující přirovnání. Zemětřesení o hodnotě devět stupňů odpovídá síle necelé půlmiliardy tun trhaviny trinitrotoluenu či intenzitě 38 tisíců atomových bomb svržených na Hirošimu.

Před šedesáti lety v Chile za sebou řádění přírodních živlů zanechalo tisíce mrtvých, další tisíce lidí byly zraněny. Zemětřesením neštěstí neskončilo, vyvolalo masivní vlnu tsunami, jejíž dopady celkově postihly na dva miliony obyvatel Jižní Ameriky.

Přestože to zní neuvěřitelně a většina lidí si toho ani nevšimne, i v Česku je celkem bohatá seismická aktivita. Citlivé přístroje ji zaznamenávají prakticky neustále. To obyvatelé Jižní Ameriky, Japonska či dalších regionů, ležících na hranici tektonických desek, si na podstatně silnější dennodenní otřesy už zvykli a nezřídka musejí čelit i ničivé demonstraci síly matky přírody.

Související

Martin Pokorný

Český vědec porušuje vžité představy zděděné…

Ilona Cílková

Interaktivní mapa umožňuje sledovat polohu vašeho…

Christian Sippl z Geofyzikálního ústavu AV ČR, držitel grantu Evropské výzkumné agentury (ERC), bude v rámci svého projektu monitorovat tisíce drobných zemětřesení, díky čemuž půjde vytipovat kritické lokality, kde by živel mohl udeřit příště. „V aktivních oblastech, jako je Chile, dochází k malým otřesům dennodenně, řadu z nich lidé doopravdy pociťují. Například za posledních čtyřiadvacet hodin seismologové registrovali patnáct zemětřesení,“ upřesňuje Christian Sippl.

Zmíněný hornatý přímořský stát má na živelné pohromy vůbec smůlu, o tamních devastujících pohybech zemské kůry hovoří už zápisy z 15. a 16. století.

Jak zemětřesení v Chile vůbec vzniká? „Střetávají se tu dvě tektonické desky – oceánská Nazca a jihoamerická pevninská. Tam, kde jsou v přímém kontaktu, se o sebe třou. Vzhledem k tomu, že hranice desek mají drsný povrch, jsou k sobě jakoby přilepené. Desky by se sice chtěly pohybovat, jenže nemohou – a to vytváří napětí,“ vysvětluje Christian Sippl. „V určitém okamžiku je tak vysoké, že desky podél svých rozhraní velmi rychle sklouznou. Pokud je takový skluz jen několikacentimetrový, způsobí slabé zemětřesení. Za velkým zemětřesením stojí posun i o několik metrů.“

Právě na malé otřesy se zaměřuje projekt Milestone mladého vědce. Jak ukazují první výsledky měření citlivými seismickými přístroji, ohniska slabých zemětřesení zřejmě vymezují oblasti, kde může v budoucnu dojít k velkým ničivým událostem.

Nálepce předpověď by se ale Christian Sippl v souvislosti se svým výzkumem rád vyhnul. „To by bylo příliš troufalé. Vědci se o předpověď zemětřesení pokoušeli celá desetiletí. Věřím, že pokud lépe porozumíme tomu, k čemu dochází v takzvané subdukční zóně, budeme moci upřesnit místo dalších otřesů. Tedy sice nikoli kdy, ale kde,“ říká bavorský rodák, který se na počátku své vědecké kariéry více zajímal o sopky.

Zkoumání chemických procesů hluboko uvnitř Země na obecnější rovině je ovšem věrný dodnes. „Uvnitř jednotlivých desek dochází díky vysokému tlaku v mnohakilometrové hloubce pod zemským povrchem k přeměně minerálů a uvolňování vody, což ovlivňuje mimo jiné charakter zemětřesné činnosti. To je další fenomén, kterému se věnuji.“