Kdysi se vědci domnívali, že na Venuši mohou žít dinosauři

Planeta Venuše je velmi podobná Zemi, co se celkové velikosti a složení týče. Na rozdíl od našeho vesmírného domova ale tato „sestra“ Země život hostit rozhodně nemůže (alespoň ne v podobě, v jaké si jej zatím dokážeme představit). Stačí uvést několik charakteristik planety – extrémně hustá atmosféra způsobuje silný skleníkový efekt, který zahřívá povrchovou vrstvu planety téměř rovnoměrně na zhruba 464 °C. Tlak při povrchu je také asi 92krát silnější než na Zemi a 96,5 % obsahu atmosféry Venuše je složeno z pro nás nedýchatelného oxidu uhličitého.

Skutečně pekelná planeta

Na povrchu také probíhá intenzivní sopečná činnost a ve vyšších vrstvách prší z mračen například i kyselina sírová. Dokonce i odolné sovětské sondy Veněra nedokázaly ve vražedných podmínkách této planety pracovat na povrchu déle než 23 minut až 2 hodiny. Je tedy nepředstavitelné, že by se na povrchu Venuše mohl v současnosti vyskytovat život, byť jen v podobě extrémofilních mikroorganismů, žijících hlouběji pod povrchem. 

Související

Vladimír Socha

Podle jedné hypotézy vyhladila dinosaury nesmírně…

Radek Chlup

Vědci vytvořili rodokmen vyhynulých krokodýlů z…

O to víc je zarážející, že až do doby před zhruba 60 lety někteří lidé věřili, že na Venuši možná žijí tvorové podobní našim druhohorním dinosaurům. Tato bizarní myšlenka se udržela několik desetiletí a po nějakou dobu ji nedokázala vyvrátit ani vědecká astronomie. Jak tedy vznikl mýtus o venušanských dinosaurech?

Neznámý povrch naší sestry

V první řadě je potřeba si uvědomit, že na samotný povrch Venuše nevidíme, a to ani nejlepšími dalekohledy. Ten je totiž pro nás neviditelný z důvodu úžasně husté venušanské atmosféry, kterou není možné klasickými optickými přístroji prohlédnout. Až v průběhu 60. a 70. let minulého století umožnily částečně zmapovat povrch planety radary. Dnes ještě stále neznáme topografii celé Venuše, představa o jejích povrchových útvarech i fyzikálních podmínkách tohoto světa je už ale podstatně lepší. Za to vděčíme zejména americké sondě Magellan, která v letech 1989 až 1994 zmapovala asi 98% povrchu Venuše a zároveň 95% jejího gravitačního pole.

Nevidím nic, ale jsou tam

Jak vtipně poznamenal i velký astronom a popularizátor vědy Carl Sagan, pozorovatelé v průběhu 19. století uvažovali asi takto: „Nevidím na povrchu Venuše nic, protože je zakrytá hustou vrstvou oblačnosti. Z čeho jsou oblaka? Samozřejmě z vody. Takže Venuše musí mít ohromné množství vody. Povrch tedy musí být vlhký. Pokud je vlhký, musí se zde nacházet močály. Jsou-li zde močály, musí tu růst kapradiny. Pokud jsou zde kapradiny, pak tu snad mohou být i dinosauři.“ A Sagan hned dodává: „Zajímavý závěr – nevidím vůbec nic a výsledkem jsou dinosauři!“

Prvohorní močály na Venuši

O možnosti existence pravěkých obyvatel Země nebo jejich obdob na Venuši se psalo i ve vědeckých statích. V roce 1918 například slavný švédský fyzik a chemik Svante Arrhenius prohlásil, že oblačnost nad Venuší je důkazem přítomnosti vody. Ve své práci „Osudy hvězd“ dále uvedl, že tato planeta je pokryta bažinami a že vlhkost její atmosféry odpovídá současným tropickým pralesům Konga. Často pak autoři sci-fi literatury popouštěli uzdu své fantazii a do tohoto prostředí, připodobňovaného k prvohornímu karbonskému močálu umisťovali různá fantastická stvoření, od obřího hmyzu přes inteligentní masožravé rostliny až po již zmiňované dinosaury.

Vražední venušanští dinosauři

K tomuto tématu si řekla své i velká jména literárního světa, od Raye Bradburyho po Isaaca Asimova nebo Roberta A. Heinleina. Dnes víme, že dinosauři nebyli obyvateli vlhkých močálů a nežili v prvohorách, nýbrž v druhohorách - to bychom ale ještě mohli tehdejším autorům odpustit. Ovšem představa, že by evoluce na dvou odlišných planetách s velmi rozdílnými podmínkami vytvořila po miliardách let stejné nebo i jen podobné organismy, je přinejmenším značně odvážná. Již kolem roku 1870 se objevují první teorie o možnosti existence složitého života alesoň v „chladnějších polárních“ oblastech Venuše (např. Richard Proctor). V roce 1895 zase Gustavus W. Pope napsal příběh Journey to Venus (Cesta na Venuši), kde nechává hlavní hrdiny bojovat o přežití na planetě obydlené dinosaurům podobnými bytostmi.

Dinosauří safari na sousední planetě

Ve 20. století pak navázali další autoři, například Američané Edgar Rice Burroughs nebo Otis Adelbert Kline. Ještě v 50. letech minulého století vznikaly filmy o fiktivních cestách na Venuši osídlené dinosaury. Někteří fantastové snili také o loveckých výpravách nebo dokonce jakési venušanské zoo s obdobami živých triceratopsů a apatosaurů. Nicméně již od počátku 20. let 20. století bylo seriózním vědcům jasné, že Venuše nic takového nabízet nemůže. Kolem roku 1922 se totiž podařilo prokázat, že odražené viditelné světlo od atmosféry planety nenese žádné známky vlnových délek, svědčících o přítomnosti kyslíku nebo vody.

Definitivní konec mýtu

Již tehdy vyslovili astronomové domněnku, potvrzenou definitivně až o půl století později – totiž že Venuše je zcela mrtvým a suchým světem bez života. V roce 2002 se sice objevila teorie o možné existenci jednoduchého života v atmosféře Venuše, tu ale můžeme nyní pominout. Je také možné, že život se na této planetě objevil před miliardami let, zaniknul ale v průběhu přeměny Venuše do podoby současného pekelného světa. Jisté je, že kosmický věk s sebou od 60. let 20. století přinesl definitivní konec venušanských dinosaurů.

Fotogalerie

 

3

fotografie