Vědci odhalili původ koně domácího, pochází z oblasti mezi povodími řek Don a Volha

Vědci zjistili, že současní domácí koně pocházejí z jediné linie v pontsko-kaspické stepi, z oblasti mezi povodími řek Don a Volha, odkud se poté během několika staletí rozšířili do zbytku Eurasie. Studii publikoval časopise Nature.

Kdo a kde poprvé domestikoval moderního koně? Kdy vítězně „dobyl“ zbytek světa? A kdy nahradil množství dalších druhů koní, které v té době existovaly? Dlouholeté tajemství archeologie konečně rozluštil tým 162 vědců specializovaných na archeologii, paleogenetiku a lingvistiku.

Související

Ilona Cílková

Podle vědců bude možné naklonovat hříbě, které…

Radek Chlup

Čelist stará 12 tisíc let objevená na Kostarice je…

Moderní kůň byl domestikován kolem roku 2200 př. n. l. na sever od Kavkazu. V následujících staletích se rozšířil v Asii a Evropě. Toto zjištění je výsledkem práce mezinárodního týmu 162 vědců, kteří shromáždili, sekvenovali a porovnali 273 genomů prehistorických koní z území celé Eurasie.

Před několika lety se tým Ludovica Orlanda zabýval středoasijskou lokalitou Botai, z níž pocházely nejstarší archeologické doklady domestikovaných koní. Výsledky DNA však otázku zcela nevyřešily: tito 5500 let staří koně nebyli předchůdci moderního koně domácího.

Kromě středoasijské stepi byla vyvrácena i všechna další zvažovaná ohniska domestikace, mj. Anatolie, Sibiř či Pyrenejský poloostrov. „Věděli jsme, že kritické období je doba před 6000 až 4000 lety, chyběl nám ale nezvratný důkaz,” uvádí Ludovic Orlando z centra CNRS. Vědecký tým se proto rozhodl rozšířit svou studii na celou Eurasii a analyzovat genom 273 koní, kteří žili v období let 50 000 až 200 př. n. l. Vzorky vědci sekvenovali v Centru pro antropobiologii a genomiku v Toulouse (CNRS / Univerzita Toulouse III – Paul Sabatier) a v centru Genoscope (CNRS / CEA / Univerzita v Évry) a poté je porovnali s genomy moderních koní domácích.

Tato strategie se vyplatila: zatímco Eurasii kdysi obývaly různé populace koní, mezi lety 2200 a 2000 př. n. l. došlo k dramatické změně. „To byla naše šance: koně, kteří žili v Anatolii, Evropě, Střední Asii a na Sibiři byli geneticky zcela odlišní,“ poznamenává dr. Pablo Librado, první autor studie. Poté se jedna z těchto genetických linií, která byla předtím omezena na pontské stepi (až po severní Kavkaz), začala šířit mimo svůj rodný region a během několika málo staletí nahradila ostatní populace koní od Atlantiku až po Mongolsko.

„Specifikovali jsme celkem čtyři hlavní holocenní linie koní, dnešní domácí koně jsou ale bezezbytku představiteli pouze jediné linie, kterou označujeme jako DOM2,“ potvrzuje René Kyselý z Archeologického ústavu AV ČR, Praha, který se výzkumu účastnil.

„Genetická data poukazují rovněž na tehdejší explozi v demografii koní, která nemá v posledních 100 000 letech obdoby,“ dodává Ludovic Orlando. „Tehdy jsme my, lidé, převzali kontrolu nad reprodukcí těchto zvířat a začali je chovat v astronomických počtech.“

Jak si ale tehdejší nesmírnou popularitu vysvětlit? Vědci objevili dvě zajímavé odlišnosti mezi genomem tohoto koně a genomy populací, které nahradil; jedna je spojena s větší poslušností, druhá se silnější páteří. Podle výzkumníků mohly právě tyto charakteristiky zajistit úspěch zvířat v době, kdy docházelo ke „globalizaci“ využití koní v přepravě.

Dalším výsledkem představeným ve studii je, že koně se v Asii rozšířili ve stejné době jako válečné vozy s paprskovými koly, ale také indoíránské jazyky. Migrace indoevropských populací ze stepí do Evropy během třetího tisíciletí př. n. l. však nemohla být založena na koních, protože se domestikovali a rozšířili později. Tato skutečnost je důkazem, jak důležité je do studia lidské migrace a styků mezi kulturami zahrnout dějiny zvířat.

Zdroj: Nature