Záhada obřího kráteru vzniklého po dopadu asteroidu. Katastrofická událost změnila dějiny života na Zemi

 
Další 3 fotografie v galerii
Pohled na okraj kráteru Chicxulub z raketoplánu na oběžné dráze. I když je samotná dopadová struktura pohřbena pod mladšími sedimenty, její obrysy jsou stále viditelné i z vesmíru. / NASA / Shuttle Radar Topography Mission
Již čtyřicet let je známo, že éru druhohor ukončil dopad velkého vesmírného tělesa do oblasti dnešního Mexického zálivu. Teprve v posledních letech ale začínají vědci zjišťovat detaily a podrobnosti této katastrofické události, která změnila dějiny života na Zemi. Hlavní úlohu má přitom samotný kráter, vzniklý po dopadu onoho asteroidu.

V roce 1978 byl americkým geofyzikem Glenem Penfieldem náhodně objeven obří kruhový kráter, pohřbený pod kilometrem mladších sedimentů v Mexickém zálivu. Na počátku 90. let byl pak objekt definitivně zmapován a uznán jako pozůstatek po obřím impaktu (srážce), který před 66 miliony let změnil směr vývoje života na Zemi. Právě tento dopad z konce druhohorní křídy se totiž stal hlavní příčinou posledního hromadného vymírání, kterému padly za oběť zhruba 3/4 tehdejších druhů. Nejslavnějšími oběťmi katastrofy byli nepochybně proslulí dinosauři, vyhynulo ale také mnoho dalších skupin organismů, od měkkýšů a hmyzu až po ptakoještěry, savce a praptáky.

"Ďáblovy spáry" epicentrem dopadu

V posledních třech letech přibývá množství výzkumů a zajímavých objevů, spojených právě se 180 až 240 kilometrů širokým kráterem Chicxulub. Toto podivné jméno pochází z mayštiny a znamená cosi jako "ďáblovy spáry" (nebo také "ďábelská blecha", to už ale nezní tak působivě). Důvodem je fakt, že epicentrum kráteru se nachází na pobřeží Yukatánského poloostrova nedaleko rybářského přístavního městečka Chicxulub Pueblo. Dnes víme, že jeden z největších známých kráterů na Zemi byl vytvořen dopadem velké planetky (asteroidu) o průměru asi 10 až 15 kilometrů, který narazil v rychlosti zhruba 15 až 25 km/s do oblasti proto-Karibiku (tehdy se zde ještě Mexický záliv nenacházel a v místě dopadu bylo mělké šelfové moře).

Kráterové valy o výšce Himalájí

Nové výzkumy ukazují, že celá dramatická událost formování obřího kráteru trvala jen v řádu minut až desítek minut. Za tuto relativně krátkou dobu vyrostly okraje vznikajícího kráteru do výšky Himalájí a znovu se sesuly, vyvrženo bylo asi 200 000 kubických kilometrů horniny a některé projektily byly vyvrženy takovou rychlostí, že natrvalo opustili naši planetu a staly se osamělými poutníky po Sluneční soustavě. Teplota se v místě dopadu krátce zvýšila na mnoho tisíc stupňů Celsia a veškerý přítomný materiál byl doslova odpařen. Nové modelace ukazují, že žádný větší živý organismus v okruhu až několika tisíc kilometrů nemohl přežít, tlaková a žárová vlna i dopadající vyvržený materiál zabíjel vše živé v ohromné vzdálenosti. Ostatně není divu, dopad uvolnil asi 100milionkrát více energie než exploze největší atomové bomby v dějinách - tedy sovětské Car-bomby.

Horko jako v peci

Zemětřesení vyvolané dopadem dosáhlo nepředstavitelných hodnot více než 11 stupňů na Richterově stupnici a celou planetu oběhla několikrát gigantická tsunami. Horší však byly dlouhodobé účinky této katastrofy. Infračervené záření z materiálu zahřívajícího se v atmosféře krátkodobě zvýšilo teplotu povrchu možná až na 400 °C, což v řádu minut zahubilo prakticky všechny nechráněné tvory. Zahynula téměř všechna zvířata těžší než asi 25 kilogramů. Nastalo drastické ochlazení klimatu, navozené zastíněním slunečního záření sazemi a prachem, vyvrženými impaktem. Tato asi 3 až 16 let dlouhá nukleární zima způsobila drastický pokles teplot o neuvěřitelných 26 až 40 °C! Teplomilné křídové ekosystémy zanikaly, potravní řetězce se rozpadaly. Po dopadu také shořely rozsáhlé porosty lesů a pralesů, a to až na třetině rozlohy planety.

Dnes bychom se vrátili do doby kamenné

Nepředstavitelná katastrofa byla způsobena srážkou Země s relativně malým objektem, nesrovnatelně menším, než je naše planeta. Rozhodujícím faktorem přitom nebyla velikost nebo hmotnost planetky (objem asi 2600 km2 a hmotnost kolem 8 bilionů tun), ale spíše rychlost a následně kinetická energie, která způsobila většinu zkázy po dopadu. Vědci se dnes domnívají, že asteroid přiletěl od severovýchodu a pod strmým úhlem 45 až 60 stupňů se trefil do nejhoršího možného místa. Jen 13 % povrchu Země mělo tak mocné uloženiny uhlovodíků a síry a asteroid dopadl právě do této části povrchu. Tyto látky následně zastínily sluneční světlo a způsobily drastické ochlazení. Kdyby se taková událost stala dnes, lidská civilizace by se přinejlepším vrátila zpět do doby kamenné.

Nové výzkumy starého kráteru

Výzkum kráteru stále pokračuje. V roce 2016 byla uspořádána mezinárodní expedice, která na pohyblivé vrtné plošině zakotvila nad epicentrem kráteru (jeho někdejším středovým pahorkem) a získala vzorky z hloubky 1335 metrů pode dnem. Analýza těchto vzorků objasnila posloupnost vzniku kráteru a jeho fyzických rysů a umožnila objevit fantastickou věc - mikroflóru odolných mikroorganismů, přebývajících v horkých dutinách kráteru po stovky tisíc, ne-li miliony let. Vědci zjistili, že v dutině kráteru s teplotami 300 až 400 °C existoval bohatý mikroskopický život již zhruba 30 tisíc let po dopadu, což je z geologického hlediska vlastně okamžik. Právě tak nějak přitom o čtyři miliardy let dříve možná vznikal i samotný život. Co zajímavého asi objeví výzkumníci příště?

 
Buďte první

Mohlo by vás zajímat

Reklama