Podle jedné hypotézy vyhladila dinosaury nesmírně silná exploze supernovy

 
Další 3 fotografie v galerii
Supernovy jsou poměrně vzácné, ale nesmírně intenzivní události, spojené se zánikem obřích hvězd / Pixabay
Kosmická příčina vyhynutí dinosaurů je dnes obecně uznávána vědeckou komunitou. Má ale podobu dopadu planetky Chicxulub v době před 66 miliony let. V 70. letech minulého století se ale někteří vědci domnívali, že dinosaury mohla vyhubit jiná vesmírná událost.

Supernova je vzácný astronomický úkaz, který nastává na konci poslední vývojové fáze masivní hvězdy. Závěr života obří a velmi hmotné stálice má podobu gigantické exploze, která představuje katastrofickou destrukci hvězdy i jejího blízkého okolí.

Na krátkou dobu se pozorovatelům z daného místa ve vesmíru (například Země) na obloze objeví jasná „nová hvězda“, jejíž jas postupně během několika týdnů až měsíců slábne, až nakonec objekt přestane být viditelný. Je ovšem nepředstavitelné, jakou intenzitu musí tato hvězdná exploze mít, protože nakrátko dokáže přezářit celou galaxii.

Supernovy jako smrtící nebeské divadlo?

Existuje hypotéza, která tento pozoruhodný astronomický jev nevnímá jen jako externí, pro směr vývoje života na Zemi zcela neškodnou záležitost. Vychází z předpokladu, že pokud by se explodující mohutná hvězda proměnila v supernovu dostatečně blízko naší sluneční soustavy, Zemi by zaplavila extrémně silná dávka smrtelné radiace, která by mohla vyvolat masové vymírání. 

A skutečně, již deset let před publikováním Alvarezovy impaktní teorie v roce 1980 byla poprvé veřejně představena vědecká studie o vymírání na konci křídy, způsobeném právě explozí jakési hypotetické blízké supernovy. Jsou ale pro tuto myšlenku dostupné jakékoliv solidní důkazy?

Zabijácké záření z kosmu

Na počátku 70. let vystoupil s hypotézou o vraždící supernově na konci křídy kanadský paleontolog Dale Russell (známý také jako spoluautor modelu vysoce inteligentního dinosaura, tzv. dinosauroida). Russell byl jedním z mála paleontologů, kteří brali vážně možnost mimozemské příčiny vymírání na konci křídy. Podle jeho názoru mohla exploze blízké supernovy zaplavit Zemi smrtícím vysokoenergetickým zářením, kterému byli více vystaveni velcí živočichové jako dinosauři, zatímco menší tvorové (ptáci, obojživelníci, savci, ještěři apod.) se většinou dokázali schovat a období nejhoršího ozáření tak s určitými ztrátami přečkali.

Vymírání po devíti stoletích

Russella nebrali příliš vážně jeho kolegové paleontologové, zato astronomové a astrofyzici našli v jeho myšlence zajímavý opěrný bod. Již roku 1972 publikovali dva kanadští astrofyzici V. A. Hughes a D. Routledge studii, ve které dokonce oznamují objev pozůstatků skutečného původce vymírání K-Pg. Měl jím být velký plynový oblak, který se stále rozpíná rychlostí asi 6 km/s a jeho střed se nachází zhruba 900 světelných let od Slunce.

Hlavní osa přibližně eliptického oblaku měla mít průměr asi 4200 světelných let a hmotnost objektu činila asi tří miliony našich Sluncí. Následné výzkumy nasvědčovaly možnosti, že jde o pozůstatek gigantické supernovy, která explodovala právě v době před asi 65 miliony let, na konci pozemského období křídy. Smrtonosné záření by se k Zemi dostalo jen necelých devět století po události, což je z geologického hlediska nepostřehnutelný okamžik.

Vlna smrti nad hlavami dinosaurů

Pozůstatkem po supernově má být i tzv. Gouldův pás, zahrnující mladé hvězdy o velmi nízkém stáří (asi 30 až 50 milionů let). Ty tedy podle původního odhadu vznikly jako přímý důsledek supernovy. Ačkoliv se exploze udála ve větší vzdálenosti, než jaká bývá považována za nebezpečnou, extrémní intenzita kosmické události měla podle autorů studie tentokrát „hlavní slovo“. Astronomové propočítali z dostupných dat ničivou sílu oné události a došli k závěru, že muselo jít o nevídaně silnou supernovu, možná pak dokonce ani nešlo o explozi masivní hvězdy. Prstenec šířícího se materiálu měl ale každopádně představovat „vlnu smrti“, která zaplavila naši planetu právě v kritické době a kromě úžasné podívané na noční i denní obloze měla vést i k velkému vymírání.

Plutonium ničí krásnou hypotézu

Od této odvážné hypotézy se ale postupně upustilo, a to zejména pečlivým chemicko-fyzikálním rozborem sedimentů na hranici křídy a paleogénu. Když Walter Alvarez se svým týmem objevil neobvykle vysoký obsah iridia ve vzorku jílové vrstvičky K-Pg z italského Gubbia, jeho první interpretací nebyl dopad asteroidu, ale právě již dříve postulovaná myšlenka supernovy. Jeho otec, nositel Nobelovy ceny za fyziku Luis Alvarez potom navrhl, aby se pokusili pátrat po prvcích, které by exploze supernovy nepochybně v daných vrstvách uložily. Jedním z nejlepších ukazatelů takové události by měl být izotop plutonia Pu 244 s poločasem rozpadu kolem 80 milionů let, a tak v Berkeley zaměřili svoji analýzu vzorku právě tímto směrem.

Byl to asi jen "kámen"

Ačkoliv ale jejich extrémně detailní a na poměry roku 1980 velmi vyspělé technologie dokázaly detekovat i ty nejnepatrnější stopy daných prvků, po izotopu Pu 244 nenašli sebemenší stopu. Krásná, byť poněkud znepokojující teorie se tak rozpadla jako domeček z karet. Další průběh událostí už je dobře známý – Alvarezův kolega z Berkeley Chris McKee navrhl, že třicetinásobné navýšení obsahu iridia v hraniční vrstvě K-Pg mohl způsobit dopad planetky, což otočilo pátrání tím správným směrem. Supernovy jsou navzdory svému exotickému popisu zcela reálnou a dnes již poměrně dobře pochopenou událostí, ke které v rozsáhlém vesmíru dochází pravidelně. Dinosaury ale nejspíš nevyhubily. 

 
Buďte první

Mohlo by vás zajímat

Reklama