Lidem trpícím na deprese ubíhá čas pomaleji, potvrzuje studie

Pokud existuje šance zvrátit alarmující míru sebevražd ve světě, podle vědců bychom měli lépe pochopit vývoj, který začíná u myšlenek a končí u samotného činu. Pro tuto cestu je důležitý čas. Jak dlouho vlastně trvá, než člověk svým sebevražedným myšlenkám podlehne? Jak se mění jeho vnímání času a jaký vliv to na něj má?

Malá studie vědců ze Stony Brook University v New Yorku, které se účastnilo 280 dobrovolníků, se pokusila na tyto otázky odpovědět. Výzkumu se zúčastnili lidé, kteří se nedávno pokusili o sebevraždu, osoby s depresí, které v současnosti mají sebevražedné myšlenky, a jedinci bez depresí. Dobrovolníci se museli účastnit úkolů, které měřily úroveň jejich deprese a úzkosti. Pozorována byla také impulzivita a některé úlohy měly za cíl nastínit, jak tito jedinci vnímají tok času.

Související

Radek Chlup

Vědci jsou na stopě zjištění, jak buňky v mozku…

Ilona Cílková

Pití kávy může ohrožovat mozek, pravidelná…

U osob se sebevražednými myšlenkami byly pozorovány dvě skupiny. První nad sebevraždou přemýšlela méně než tři minuty, druhá déle než tři hodiny. Podobně to bylo s intervalem sebevražedných akcí, tedy časovým rozdílem mezi myšlenkou a činem. Vědci si všimli významného rozdělení údajů, přičemž většina pacientů uvedla méně než pět minut a více než tři hodiny.
 
Závažnost sebevražedných myšlenek také byla spojena s vnímáním zpomalení času. Jednotlivci, kteří o sebevraždě uvažovali po více než tři hodiny, vykazovali zvýšené vnímání zpomalení času.
 
„Hlavní zprávou je, že značný počet osob, které se pokusí o sebevraždu, to učiní impulsivně. Druhým bodem je, že během této krize mají lidé tendenci čas vnímat mnohem pomaleji, což pravděpodobně přispívá ke zhoršení zážitku z intenzivního psychického utrpení,“ řekl pro web PsyPost Ricardo Caceda, hlavní autor studie a psychiatr na Stony Brook University.
 
Vnímání času jako pomaleji ubíhajícího podle vědců může odrážet fenomén derealizace a depersonalizace. Podobné změny byly pozorovány už v dříve u vojáků s posttraumatickou stresovou poruchou.
 
Vědci doufají, že jejich práce může pomoci lékaře informovat o dalších klinických poznatcích. Povědomí o rizikových faktorech souvisejících s časem by jednoho dne mohlo posílit prevenci sebevražd.