Vědci zkoumají, zda může být stres dědičný: Mechanismus mezigeneračního přenosu traumatu není znám

Profesor Rektor, který je mezinárodně uznáván díky svému neurologickému výzkumu přeživších holokaustu, a jeho kolegové z ústavu Wellcome Trust Sanger Institute v britském Cambridge se tentokrát zaměřili na další dvě generace přeživších. Tým vědců přirovnával děti a vnoučata přeživších holokaustu k věkově přizpůsobeným kontrolním subjektům, kteří extrémní stres ve svém osobním životě ani v historii rodiny neevidují.

Vědci ze Sanger Institute a Univerzity Oxford již dříve prokázali, že zvýšené množství kopií mitochondriální DNA je spojeno se závažným a chronickým stresem u posttraumatické stresové poruchy a u závažné depresivní poruchy. Změny v mitochondriální funkci jsou považovány za klíčový mechanismus související se stresem, a proto se dnes stále více zkoumají.

Nedávná publikace ve vědeckém časopise Frontiers in Genetics se týká genetické části dlouholeté studie profesora Rektora, jejímž cílem je osvětlit, zda je zkušenost s extrémním stresem přenášena na potomstvo genetickou nebo sociálně psychologickou cestou.

Související

Radek Chlup

Náš nepřítel není podle odborníků sedavé…

Ilona Cílková

Návod na dlouhý život: Udržujte BMI pod 25,…

Výzkum profesora Rektora a jeho týmu kombinuje psychologické testování, snímání mozku pomocí magnetické rezonance a genetiku. „Naše studie je jedinečná, protože se zaměřuje na neurobiologický a psychologický dopad extrémního celoživotního stresu narušujícího normální život.

Při studiu kombinace dopadu na mozkové struktury vizualizované pomocí strukturální magnetické rezonance v kombinaci s psychologickými ukazateli stresu a odolnosti jsme více než 70 let po traumatické události dokázali prokázat, že extrémní stres v dětství a v rané dospělosti má komplexní celoživotní vliv na jedince,“ komentoval profesor Rektor svůj mnohaletý výzkumu, který vedl k několika publikacím v prestižních vědeckých časopisech.

Lidé, kteří přežili holokaust, byli v této studii charakterizováni zvláštním vzorcem, který kombinoval psychologické, ale i strukturální důsledky extrémního stresu detekovatelné v mozku s odolností, která vedla k normálnímu životu po válce. Dopad stresu byl výraznější u lidí, kteří utrpěli trauma jako děti než u těch, kteří byli starší.

Pochopení celoživotních důsledků holokaustu na jeho přeživší je pro společnost důležité mimo jiné také proto, že tyto znalosti nám mohou pomoci se zvládáním současných a budoucích výzev, jako jsou nedávné konflikty a katastrofické události jako například i stres během nynější pandemie koronaviru. Další výzkum týkající se obětí nedávných konfliktů a tragédií by mohl vést k identifikaci jedinců se zvýšeným rizikem a následně k cílené terapii či prevenci v případě potomků anebo k opatření podporující odolnost a osobnostní rozvoj obětí.

Data pro tuto studii byla původně získána prostřednictvím multidisciplinárního výzkumu zaměřeného na přeživší holokaustu. Následovala studie dvou generací jejich potomků: jejich dětí a vnoučat. „Rozhodli jsme se však uzavřít první část studie, která byla zaměřena na první generaci přeživších holokaustu, protože se ukázalo, že další nábor jedinců pro výzkum z této skupiny již nebude v našem centru možný. Vzhledem k věku pozůstalých v roce 2020 to byla pravděpodobně naše poslední šance na takovou studii,“ vysvětlil profesor Rektor.

Studie druhé a třetí generace stále probíhá a vědci si uchovávají vzorky DNA pro budoucí epigenetickou studii. Navzdory skutečnosti, že zvýšený počet kopií mitochondriální DNA nebyl ve druhé a třetí generaci přeživších holokaustu prokázán, nemohou vědci potvrdit, že negativní dopad těžkého stresu nelze zdědit. Stresové příznaky jsou častější u potomků přeživších holokaustu než u kontrolních subjektů. Přesný mechanismus mezigeneračního přenosu traumatu ale není dosud znám.