Mohl komunistickému převratu v roce 1948 zabránit nemocný prezident Beneš nebo západní mocnosti?

 
Další 3 fotografie v galerii
Už v roce 1946 došlo v ČSR k dramatické proměně voličské základny / Pixabay
Pro někoho šlo v roce 1948 o „vítězný únor“, pro jiné o „únorový převrat“ nebo „komunistický puč.“ Historikové se dodnes přou o to, co bylo příčinou únoru 1948 a jaké byly jeho důsledky a jakou roli v celé politické situaci vlastně sehrály západní mocnosti.

Zásadním k rozklíčování celého revolučního roku 1948 byl už ovšem výsledek parlamentních voleb v roce 1946 – zatímco na Slovensku vyhrála s šedesátiprocentní převahou Demokratická strana, v ČSR zvítězili komunisté s více než 40 procenty hlasů.

„V zemi tehdy došlo k dramatické proměně voličské základny: z voleb byly vyřazeny osoby německé a maďarské národnosti i osoby trestně stíhané, byla snížena věková hranice voličů, poprvé se do voleb mohli zapojit také příslušníci ozbrojených sil. Redukce politického systému, z něhož byla vyřazena zejména agrární strana, přinesla velké přesuny ve voličské základně. Začal boj o voliče,“ upozorňuje Jan Němeček z Historického ústavu.

Jaké možnosti ovšem dávala tehdejším demokratickým politikům a zejména prezidentovi Edvardu Benešovi samotná ústava? „Platila ústava z roku 1920, která připomínala sýr ementál s daleko většími oky, než se může na první pohled zdát,“ říká děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Jan Kuklík. Podle něj měl tehdejší prezident v rukou poměrně velké pravomoci, na druhou stranu mu to však nedávalo odpověď na to, jak se zachovat politicky – zvláště když mezi demokratickými stranami necítil dostatečnou oporu.

„Nemyslím si, že by bylo rozhodující, že byl prezident nemocný. Podle mne by ani o deset let mladší prezident nebyl rozhodujícím činitelem, politicky moc jiných možností neměl. Mohl snad dát víc najevo, o co v tom únoru šlo,“ doplňuje Jan Kuklík.

Historik Jindřich Dejmek z Historického ústavu zase upozorňuje na neochotu západních mocností angažovat se ve prospěch demokratického Československa – představitelé Spojených států i Británie byli názoru, že státy na východ od Německa mají mít přátelský postoj vůči Sovětskému svazu. „Pražští demokraté nemohli s jakoukoliv přímou podporou ze Západu počítat a pokus v podobě jakési „finlandizace“ z konce roku 1947 se neprosadil,“ říká Dejmek.

Nejzásadnější byl ovšem pravděpodobně samotný průběh domácího politického boje: oproti mobilizujícím komunistům, kteří freneticky rozšiřovali členskou základnu, byly demokratické strany mnohem pasivnější. Řada rozhodnutí v demokratických stranách probíhala zákulisně a strany se dlouho nebyly schopné dohodnout na jednotném postupu vůči komunistům.

 
Vstoupit do diskuze  (1)

Mohlo by vás zajímat

Reklama