Hodinky se poprvé objevily na zápěstí ruky už před 100 lety díky francouzským pilotům

 
Další 2 fotografie v galerii
Náramkové hodinky se staly již na začátku 20. století běžnou výbavou letců / Pixabay
Básník Dante Alighieri zmiňuje mechanické hodiny ve své Božské komedii, je proto zřejmé, že vznikly ještě před rokem 1320, kdy jeho dílo spatřilo světlo světa. Existují ale také dohady, že mechanické hodiny vytvořil už papež Sylvestr II.

Jisté je, že středověké hodiny měly zatím pouze hodinovou ručičku. Ta obíhala dokola celý den. Hodiny proto byly velké a nejednalo se o nic komplikovaného. Teprve později se v Německu objevily nové hodiny, jež za jediný den zvládly ciferník oběhnout dvakrát.

Díky tomu se dalo vytvořit větší dílky mezi jednotlivými hodinami a dalo se tak počítat i s částmi hodin. Přesto se rozhodně nemůžeme bavit o tom, že by šlo o nějak zvlášť přesné hodiny. 

Holanďan přináší novinky 

Funkci oscilátoru u těchto prvních hodinek zastával lihýř, což bylo vodorovné břevno. Na obou jeho koncích visela závaží, která měla 250 - 600 kg. Úkolem břevna bylo otáčet se kolem své vlastní osy tam a zase zpátky. Výchylka vždy znamenala, že krokové kolo poskočilo o zub. Nepřesnosti tu například působilo tření. Naštěstí následovalo vylepšení v podobě kyvadla, které do hodin sestrojil holandský fyzik Christian Huygens.

Teď už přesnost hodin závisí hlavně délce kyvadla a jeho amplitudě. Brzy se zjistilo, že nejpřesněji hodiny ukazují při amplitudě pouhých několika stupňů. Obrovsky tím vzrostly nároky na celkové přesné provedení hodin. 

Pomoc námořníkům

Ještě v 17. století hodiny stále mají lihýř. Hyugens se ale roku 1675 postará o další novinku, a sice vlásek se setrvačkou (nepokojem), který lihýř nahradí. Pokrok jde stále dál a dál a anglickému hodináři Johnu Harrisonovi se povede roku 1760 vytvořit tak pracující nepokoj, že hodiny s ním si dokážou udržet na tu dobu neuvěřitelnou přesnost čítající 0,2 sekundy za den.

Nesmírně to pomohlo námořníkům, kteří díky přesnému času mohli měřit velmi přesně i zeměpisnou délku. Ta se totiž zjišťovala porovnáváním místního času s časem, který je v místě se známou polohou (Greenwicheský čas). 

Samonatahování se neujme 

Samozřejmě takové hodiny byly nesmírně drahé. Proto byl námořní chronometr cenným přístrojem. O další vylepšování setrvačky čili nepokoje se postará roku 1775 i pařížský hodinář Abraham Louis Breguet. Přibude zařízení zvané tourbillon, které se postará o to, aby gravitace neměla na setrvačku takový vliv. Omezuje i vliv teploty. 

Vymyslí i samonatahovací mechanismus. Odpadá tedy už ruční natahování, hodiny se natahují samy. Nicméně pravda je taková, že toto jeho vylepšení se příliš neujalo. Prosadilo se až v polovině 20. století. Během 19. století se potom hodinky stále zmenšují a začínají se vyrábět sériově. Zároveň stoupá spolehlivost hodin i jejich odolnost. 

Základní výbava pilotů 

Když si v roce 1904 začne francouzský letec Alberto Santos-Dumont stěžovat Louisi Cartierovi, že má problém používat kapesní hodiny ve vzduchu v letounu, nastává chvíle pro novou éru měření času. Cartier se vrací k někdejší myšlence jiného hodináře Pateka Philippa, který chtěl připevnit hodiny k ouškům a na řemínek. Díky tomu se dají hodinky umístit na zápěstí ruky. Santos-Dumont se stane jejich průkopníkem a náramkové hodinky běžnou výbavou letců. Nastává jejich éra.

 
Vstoupit do diskuze  (1)

Mohlo by vás zajímat

Reklama