Paranoidní je občas každý z nás, potvrzují v novém výzkumu vědci

Podle obecných předpokladů paranoia pramení z neschopnosti přesně posoudit sociální hrozby, přičemž je ve svých těžších stádiích klasifikována jako forma psychické poruchy. Paranoia je vírou, že nám ostatní chtějí ublížit. V těžkých případech se z ní stává až posedlost, která může dost závažně ovlivnit život postiženého. 

Hlavní autor studie a profesor psychiatrie Philip Corlett z Yaleovy univerzity a Erin Reedová, studentka na Yaleově univerzitě, ve své práci, která vyšla v časopise eLife, demonstrovali své hypotézy týkající se toho, že paranoia je zakořeněna hluboko v nás a je přirozenou reakcí mozku na nečekané změny. 

„Mysleme na mozek jako na predikční stoj. Neočekávaná změna, ať už sociální, nebo ne, může představovat určitý druh hrozby – omezuje schopnost mozku předpovídat situace, řekla Reedová a dodala: „Paranoia obecně může být reakcí mozku na nejistotu a sociální interakce mohou být obzvláště složité a obtížně předvídatelné.“

Související

Radek Chlup

Jsme laskaví, ať se děje, co se děje, tvrdí…

Ilona Cílková

Dle nového výzkumu toužili muži v 18. století…

Své teorie Corlett a Reedová otestovali na dobrovolnících s různými stupni paranoie, kteří museli hrát karetní hru, při níž byly nejlepší šance na úspěch tajně měněny. Minimálně paranoidní účastníci při těchto změnách reagovali klidně a byli v rozhodování klidnější. Vysoce paranoidní lidé očekávali ještě větší změny. Opatrně tak měnili své volby, a to dokonce i po vítězství! 

V půlce hry pak byly šance na výhru opět změněny, aniž by o tom hráči karetní hry věděli. Tentokrát to způsobilo, že i lidé s žádnou nebo minimální paranoiou se chovali jako vysoce paranoidní, přičemž se nedokázali poučit z důsledků svých voleb. 

Součástí výzkumu byly i krysy, kterým byl podán metamfetamin, droga, která u lidí vyvolává paranoidní chování. Podle matematického modelu, pomocí něhož bylo porovnáno chování krys a lidí při plnění podobných úkolů s měnícími se podmínkami úspěchu, se krysy chovaly stejně paranoidně jako hráči karet. Hlodavci se více spoléhali na svá očekávání místo poučení se ze svých rozhodnutích. 

„Doufáme, že tato práce usnadní mechanické vysvětlení paranoie, což je první krok ve vývoji nových léčebných postupů zaměřených na tyto základní mechanismy,“ vysvětluje své motivace ve výzkumu Corlett. 

Paranoia dokáže ve svém vysokém stádiu způsobit nepředstavitelně nepříjemné stavy, ovšem z nějaké únosné míry je paranoidní každý z nás. Mozek zkrátka přirozeně reaguje na nečekanou nejistotu.